1. rok (freshman year 2014/15)

První dny a dojmy

Už je tomu skoro jeden rok, co jsem se poprvé vydal na univerzitu do USA. Přípravy, balení, loučení….to si všechno vybavuji opravdu jen okrajově. Příprava mi trvala prakticky celý čtvrťák na gymplu plus letní prázdniny předtím, ale to by dokázalo zabrat i celou knihu! Balení jsem nijak nehnal – nechal jsem to na poslední cca 2-3 dny. Loučení jsem se samozřejmě snažil strategicky odkládat, aby to neprovázely zbytečné výlevy emocí!

Poprvé jsem tedy do USA přiletěl minulý rok, kdy jsem přistál v Los Angeles okolo 23:00. Ačkoliv jsem si objednal odvoz z letiště až do školy (asi hodina cesty) přímo na 23:00, musel jsem čekat na řidiče další asi dvě hodiny, než mě vyzvedl (dost možná proto, protože můj let se ve Stockholmu zpozdil o 6 hodin). Na kampus jsem dorazil okolo 2 v noci, potřásl jsem si rukou s mým novým spolubydlícím, který byl obličejem nalepený na svůj masivní iMac, a nějakým způsobem jsem se snažil usadit. Neměl jsem ani deku, a když to Chris (můj spolubydlící) zaregistroval, půjčil mi věci na spaní. Let mě docela odrovnal, tak jsem šel spát a nechal všechno na další ráno.

Hned jak jsem se probudil, vydal jsem se na setkání prváků se zástupci školy, kteří pro nás nějakým způsobem organizovali orientaci na kampusu a ve škole obecně. Musím přiznat, že jsem solidně podcenil přípravu. Prostě jsem si koupil letenku a přijel jsem, aniž bych věděl, jaký bude vlastně program během těch prvních dnů, co se bude dít, co musíme splnit atd. No a tak jsem si prožil docela hektický týden během orientace, kdy jsem si musel zařizovat různé dokumenty nebo třeba zjistit, jakým způsobem teda vůbec funguje výuka a hlavně registrace na předměty! Další komplikací bylo, že jsem přijel o den později, než všichni ostatní (kvůli skoro poloviční ceně letenky). Tím pádem jsem zmeškal vcelku luxusní „Welcome dinner“ s prezidentem univerzity, profesory a ostatnímy prváky. Neměl jsem ještě laptop, studentskou ID kartu (bez které se prakticky ani nenajíte a nedostanete do své budovy a pokoje), nikoho jsem ještě neznal a byl jsem celkově hodně ztracený.

Nicméně, už třetí den jsme měli setkání fotbalového týmu (normální/Evropský fotbal – v USA tomu říkají soccer – fuj). Jakmile jsem poznal ostatní kluky, mezi nimiž bylo i 5 prváků, okamžitě bylo všechno snažší.  Byly to tři Američani (a jeden Australan), takže mi hodně pomohli se vším, s čím jsem si moc nevěděl rady. Hlavně co se týče věcí okolo školy a taky hovorové i odborné angličtiny! S pomocí kluků jsem tedy dohnal to, co jsem zmeškal díky pozdnímu příletu. Další dny už byly mnohem snažší, a to hlavně tedy díky kamarádům, kteří mě někdy museli vodit doslova „za ručičku“.

1 Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *